Na dvoře jsme byli celkem třikrát. Prošli jsme si několika fázemi - od naprosté nedůvěry šampionů až k přátelskému poťukávání pěstí na hruď, od kradmých pohledů svěřenců až k přirozeným pozdravům při posledním loučení, od placení trenérům za zkouknutí prvního tréninku až k prosbám o tenisky či sportovní soupravy, po nichž na stará kolena ještě touží a které už asi nikdy neseženou. I když totiž hoši za každý trénink svým učitelům platí, nedá se říci, že by taková "soukromá škola" byla zrovna bohatým výdělkem a >>>

Manuel Rodriquez a Diego Sanchez nás odkázali na další den. A situace se znovu opakovala: lelkující frajírci, spící ženská, dlouhé čekání, ostrý hvizd a nakonec hoši ze sousedství a místní školy. Průchod ústil do dvora, vchodová stěna sloužila jako podpěra pro nejvyšší řadu očesaných sedaček, proti vchodu čistá zeď, ze dvou zbývajících stran stěny domů s okny do dvora. Celková rozloha zhruba 20 na 30 metrů, ale užitná plocha jen tak tak na ring, ohraničený bytelnou zrezlou konstrukcí, hromadami hara mpádí >>>

Vypravili jsme se tam hned druhý den. Bylo to jako ve filmu: s brašnami jsme procházeli okolo skladišť, nádraží a frajírků flákajících se u zdí baráků nebo očumujících ve vchodových dveřích. Zapomenuté špinavoučké místo, kde se zastavil čas. V průchodu spící ženská rozvalující se v křesle. Vzbudili jsme ji a sotva nám řekla, že máme počkat, že brzy přijdou, usnula znovu. Seděli jsme v průchodu asi půl hodiny, když se ozval ostrý hvizd a objevil se maličký vyschlý chlapík, přes rameno brašničku, na k rku píšťalku >>>

Labužnické doutníky, mohutná pole cukrové třtiny, stylové bary i drinky, šťavnaté ženy, vedro většinou k zalknutí a všudypřítomný charizmatický Fidel: to je Kuba v hrubých rysech. Začátkem naší cesty se k těmto utkvělým představám přidružil ještě box - ne v naleštěné podobě stadionových oficialit, ale jako součást běžného kubánského života, ulitá na zaplivaných pláccích v útrobách periferie.

Kubánští domorodci si příliš nenechají rušit své - léty bolševismem zažrané - kruhy. >>>

Konečně nás organizátoři vpustili na hlavní nádvoří. V několika otevřených pavilonech tam byly umně naskládány obětiny - ovoce, květy, ale i keramické nádoby a jiné předměty. Nad nimi hrozivě valily oči démonické masky, mající patrně úlohu hlídačů. Jak u zdi v nejdůležitějším směru kaja (směrem k hoře Agung), tak u jedné z postranních zdí se nad pavilony tyčily k nebi kónické útvary složené z několika střech, směrem nahoru stále menších. Byly to svatyně jednotlivých bohů. Nebylo problémem zjistit >>>

Chrám v Masu, ve vesnici nedaleko hlavního centra balijské tradiční kultury Ubudu, nám Ketut vybral záměrně - pocházel odtud. Musel být z velké rodiny, neboť prozradil, že je první ze dvou Ketutů. Jména synů balijské rodiny se opakují v cyklech: za sebou jdou prvorozený Waynan, pak Made, Nyoman a Ketut, pátý je znova Waynan, a tak dále. "Náš" Ketut byl tedy čtvrtým synem, jeho stejnojmenný bratr osmým.

Před chrámem několik organizátorů dohlíželo na to, aby se muži, celí v bílém, ženy s obětinami na hlavách a jejich děti řadili do >>>

Při pěší procházce Sanurem, naším dočasným bydlištěm, jsme doslova šlapali mezi obětinami. Byly to kvítky, někdy svázané do kytic, ovoce nebo hrstičky rýže naaranžované na palmových listech, ale i kousky masité potravy, vesměs položené před vchody domů. Některé chodníky byly takřka neprůchodné: jedna obětina ležela vedle druhé a v >>>

Dorazit na Bali uprostřed největšího svátku galunganu mohlo vyvolávat nepříjemnou reminiscenci (co kdyby se bozi zase jednou rozhněvali), ale takhle zřejmě uvažuje málokdo. Určitě se podobnou myšlenkou nezabýval šofér Ketut, kterého jsme si najali i s jeho mikrobusem první den po příjezdu a u nějž jsme už zůstali po celou dobu pobytu.

 >>>

Ráno se na nábřeží Nilu loučíme s Asuánem. Pomalu vyplouváme z města. Teď jsou všude kolem kamenolomy, pak začíná poušť. Po obou stranách řeky jen úzký pás palem, za ním několikametrový svah a písek. Moře písku, které se táhne stovky až tisíce kilometrů přes Libyi a Alžírsko až k Atlantiku. Občas se na skalách objeví núbijská vesnice. Domečky slepené z bahna a malá políčka. Nad řekou létají ptáci. V poledne zastavujeme na oběd přímo v poušti.

Spíme na lodi přivázané k palmě u písečné duny. >>>

Slunce se pomalu kloní k obzoru a průvodčí našeho vlaku začal procházet velkoprostorový vůz druhé třídy, který nás už celý den veze k jihu. Ráno v Káhiře byl vlak skoro plný, ale většina cestujících již vystoupila. V Asijútu, Minji, Esně a hlavně v Luxoru. Za několik minut vlak dojede do Asuánu. Dál koleje nevedou. Na jih už je jenom rozlehlá poušť, Asuánská přehrada a pak súdánská hranice.

Původně jsme plánovali, že sedm set kilometrů z Káhiry do Asuánu přejedeme za noc. Ale v Orientu nelze plánovat. >>>