A CO NA TO TURISTÉ?

Prašnou cestou, kterou za desetiletí vyšlapaly bosé nohy horníků a nosičů v jedné osobě, teď prohlubují pohorky turistů. Podél cesty, na níž se z mužů, kteří mají pověst nejsilnějších v Indonésii, postupně stávají živoucí trosky, vyrůstají růžově natřené vyřezávané altánky pro odpočinek bílých výletníků. Ti většinou jen opatrně nahlédnou dolů z okraje kráteru, zacpou si nos a vyslechnou si varování od svých bíle oblečených manželek: "nechoď tak blízko, darling". Vyčerpaní čtyřkilometrovým výstup em v prachu a sopečné škváře neohrabaně kloužou zpět dolů, tam, kde na ně vedle vážního místa na parkovišti u domku strážců národního parku Ijen čeká pohodlný klimatizovaný autobus a v termosce důkladně vychlazené pivo (park byl založen roku 1962, z hlediska údržby parku spíše symbolické vstupné vyjde na deset našich korun).

Práce zůstala těžká jako před lety, ani mužské svaly se nezměnily, ale chlapi začínají uvažovat trochu jinak. Běží z kopce, chrchlají, někteří stěží zvedají nohy a... "Foto?" Ani nepostřehnu, jak dokážou natáhnout ruku: "Dej rupie nebo aspoň cigaretu!"