Až na konci 18. století objevili lidé u jezera v kráteru sopky obrovské zásoby čisté síry. Po staletí tady ze skalních štěrbin pod tlakem tryská žhavý plyn nasycený minerály - jeho teplota dosahuje až pěti set stupňů Celsia. Síra v něm obsažená brzy chladne a kondenzuje v oranžově žlutý bublající roztok, který vzápětí tuhne a vytváří téměř nevyčerpatelné, neustále doplňované zásoby stoprocentně čistého materiálu.

Po druhé světové válce instalovali Holanďané v kráteru potrubí, kterým usměrňují fumaroly (výrony žhavých plynů). Jiné investice nebylo třeba, veškerou nebezpečnou práci a obtížnou dopravu na několika prvních kilometrech zajišťuje lidská pracovní síla z okolních vesnic, nevyčerpatelná a pravidelně doplňovaná zrovna tak jako síra na dně kawah Ijen.

Do sedmnáct kilometrů vzdálené vesnice Jambu dovezou pak horninu malé silné náklaďáky. V této první vesnici síru nahrubo zpracovává místní indonéská továrna a ještě tady se nad krajem vznáší s ničím nezaměnitelný jemný zápach sopečného plynu, připomínající zkažená vajíčka. Ve vzdáleném průmyslovém přístavu Surabaya čeká na síru holandská firma vyrábějící chemikálie, a mezi vařící se tekutou sírou v kráteru a plnými cisternami kyseliny sírové v přístavu je lidská práce, která se nedá nazvat jina k než - příšerná.