Navigation
User login
Blog: Kozákův blog
Jáva 5
Uveřejněn: 6. 12. 2008 — kozo1
A CO NA TO TURISTÉ?
Prašnou cestou, kterou za desetiletí vyšlapaly bosé nohy horníků a nosičů v jedné osobě, teď prohlubují pohorky turistů. Podél cesty, na níž se z mužů, kteří mají pověst nejsilnějších v Indonésii, postupně stávají živoucí trosky, vyrůstají růžově natřené vyřezávané altánky pro odpočinek bílých výletníků. Ti většinou jen opatrně nahlédnou dolů z okraje kráteru, zacpou si nos a vyslechnou si varování od svých bíle oblečených manželek: "nechoď tak blízko, darling". >>>
Jáva 4
Uveřejněn: 3. 12. 2008 — kozo1
Až na konci 18. století objevili lidé u jezera v kráteru sopky obrovské zásoby čisté síry. Po staletí tady ze skalních štěrbin pod tlakem tryská žhavý plyn nasycený minerály - jeho teplota dosahuje až pěti set stupňů Celsia. Síra v něm obsažená brzy chladne a kondenzuje v oranžově žlutý bublající roztok, který vzápětí tuhne a vytváří téměř nevyčerpatelné, neustále doplňované zásoby stoprocentně čistého materiálu.
Po druhé světové válce instalovali Holanďané v kráteru potrubí >>>
Jáva 3
Uveřejněn: 1. 12. 2008 — kozo1
Ráno s rozbřeskem začínají horníci stoupat z 1800 metrů, z místa, kde se váží donesená síra, na okraj kráteru do 2200 metrů. Celkem jich tu pracuje ke dvěma stům. Po kamenném chodníčku, který místy svou šířkou a strmostí připomíná spíš žebřík, pak sestupují o dvě stě padesát metrů níž, aby ze dna vynesli svou první várku síry a nadýchali se své první dávky sirných plynů.
Jen někdo z nich má alespoň holínky, jen pár z nich má helmu, a nikdo nemá dýchací přístroj. Místo kyslíkové masky nebo alespoň roušky si v >>>
Jáva 2
Uveřejněn: 5. 11. 2008 — kozo1
I když se tmí před očima a motáme se jako opilí, nakonec dokážeme vyšplhat zpět na okraj kráteru. Ano, teď už máme trochu představu, jak by mohlo vypadat peklo a jak hrozné by muselo být v něm pracovat. Plíce se konečně vzpamatovaly po sirném "chemickém čištění," a v klidu a bezpečí se znovu očarovaně zadíváme na ďábelsky úchvatné divadlo v hloubce pod námi. Na hladině mléčně zeleného jezera v kráteru (kawah) sopky Ijen se líně převalují drobné vlnky. Je to kyselina sírová, nebo ne? Co by se s talo, kdybychom tam spadli? >>>
Jáva
Uveřejněn: 3. 11. 2008 — kozo1
Z tajemných oblak se vynořuje postava. Nemá rohy ani kopyto, není to ďábel ani čert. Má vietnamky, zaprášené džíny a pod propocenou roztrhanou košilí jsou vidět mohutné zádové svaly. Vzápětí se objeví další - ztrhané nohy s křečovými žilami, krvavé puchýře na ramenou, sípavý dech. Opatrně pokládají svůj zářící zlatavý náklad na předem připravené podpěry tak, aby ho nemuseli později příliš zdvihat vzhůru. Zdravíme je sami, jim už na pozdrav nezbývá síla, čas a možná ani chuť: "Mister >>>
Minová pole Afghánistánu - válečné pomníky
Uveřejněn: 2. 11. 2008 — kozo1
Odpoledne jedeme na velké minové pole u letiště. "My většinou jenom mapujeme," pokračuje Doktor. "Po nás přijede z pákistánského Šajsalimu čistící skupina, bývá jich kolem třiceti. Za hodinu jsou schopni vyčistit až sto čtverečních metrů. Ze země se bere všechno, na co reagují minohledačky, berou se střepiny i kulky. Půda je pak připravená na orbu." Blížíme se k letišti. Právě dosedá letadlo OSN, které den co den přiváží z Péšáváru humanitární pomoc. Rozjezdová plocha letiště (které na začátku války postavili >>>
Minová pole Afghánistánu - výbušná pomsta
Uveřejněn: 5. 10. 2008 — kozo1
Mapéři se ve svém domě převlečou z maskáčových uniforem do afghánských oblečků - širokých kalhot s rozkrokem u kolen zavázaných na šňůrku a do dlouhé košile. Bača už má připravený oběd, mezi matrace natáhne igelitový ubrus, přinese velkou mísu fazolí a každému misku rýže. Jíme rukama, z rýže se umačká hrudka a ta se pomocí chlebové placky dostane do úst.
Na odpolední čajovou siestu přicházejí hosté. Jsou to misionáři organizace OMAR - učí prosté Afghánce, jak se vyvarovat nebezpečí pozůstatků války. >>>
Minová pole Afghánistánu - Mudžahedíni, psi a miny
Uveřejněn: 4. 10. 2008 — kozo1
Všech devět mapérů nyní žije ve velkém kamenném domě na okraji Faizábádu. Na stěnách i na zemi mají krásné koberce, u zdí jsou matrace a měkké polštáře jako opěrky pod záda. O všechny se stará stařičký sluha. Bača pro ně uklízí, vaří, pere.
V zahradě vedle psích kotců si udělali mapéři hřiště, natáhli provázek a po práci tu pinkají volejbal. "Jsme tu již šest týdnů," vysvětluje Doktor, "pak dva týdny k rodině a zas na novou štaci. Není to lehké..."
>>>
Minová pole Afghánistánu
Uveřejněn: 4. 10. 2008 — kozo1
Po odchodu Sovětské armády v únoru roku 1989 zůstala mnohá místa pro zaminování nepřístupná. V Afghánistánu, kde se obdělávají i ty nejpříkřejší stráně, je půda ležící ladem nepředstavitelným přepychem. Místní lidé začali tedy sami čistit zemi od min. Velice primitivním způsobem - a mnoho z nich to zaplatilo životem. Až v roce 1991 byl spuštěn odminovávací program MCPA, financovaný OSN.
Pes Airan rejdí čenichem v trávě. Psovod ho vede po vytyčené trase, pět metrů vpřed, tři zpátky. >>>
Bonn - městečko a Ludwig
Poslední aktualizace: 6. 9. 2008 — kozo1
V Bonnu sloužil počátkem šedesátých let jako britský konzulární úředník David Cornwell. Říká se, že právě on je autorem většiny jízlivostí o tehdejším hlavním městě SRN. Pod pseudonymem John le Carré se stal později klasikem špionážní literatury. Jeden z jeho románů se jmenuje Městečko v Německu a odehrává se – kde jinde než v Bonnu.
>>>