Ve třetím ročníku střední školy jsme se téměř celá naše třída (3. A) i naše oblíbená 3. C vydali na poznávací zájezd za krásami Beneluxu. Jednalo se o školní zájezd téměř na celý týden s tím, že se ta první i ta poslední noc konala v autobuse.

Dny našeho zájezdu ubíhaly jako voda, navštívili jsme velké množství zajímavých míst v Lucembursku, Belgii a Nizozemí. V den našeho odjezdu z této krásné země jsme (po druhé) přijeli do Amsterdamu, kde jsme měli strávit bezpečnostní pauzu podle svých představ před odjezdem domů.

Náš oblíbený učitel nám navrhoval návštěvu Rijskmuzea, kde jsou k vidění Rembrantovy obrazy a díla dalších malířů. Neváhala jsem a spolu s dalšími nadšenci jsme se vydali na nekonečně dlouhou cestu k muzeu (v ten den se slavil Den královny, tudíž nejezdila žádná městská hromadná doprava). Po cestě k muzeu jsem se připletla do cesty jednomu cyklistovi, který aby se mi strhl řízení a narazil na sloup dopravní značky. Holandsky neumím, tudíž jsem ze sebe pouze vypravila něco jako „sorry“. Nevím, zda mě ten holub, co mě asi tak za 5 minut po té pokálel na mou novou značkovou mikinu, sledoval a chtěl se mi za místního obyvatele pomstit nebo to jen byla neskutečná náhoda. Každopádně vím, že mi to holubí lejno z rukávu nechtíc svou vlastní rukou setřela kamarádka z Céčka.

Naštěstí samotná návštěva muzea se obešla bez pohrom a jakýchkoli škod na vystavených uměleckých dílech. Po té jsme šly v partičce 7 holek poznat město po svém a nakupovat, jak jinak taky.

Asi 3 hodiny před odjezdem autobusu směr Ostrava, jsme se pomalu sebraly a šly jsme ke stanovišti, kde parkovaly všechny zájezdové autobusy. Sedly jsme si na zídku v blízkosti vstupu do areálu parkoviště. Ovšem ani ten slastný pocit odpočinku se bez faux-pas neobešel. Chvíli jsme jen zhodnocovaly celý týden, pak ovšem přišla Míša s nápadem, že dáme odpočinout i našim nohám, které měly za ten týden několik desítek kilometrů za sebou. Všechny jsme si zuly boty, prohýbaly jsme ztuhlé prsty na nohou. Ovšem co se nestalo! Tak za hodinu šli ke svému autobusu kolem nás čeští turisté, kteří neslyšeli, že také mluvíme stejnou řečí. Prošli kolem nás a v tom se jich několik jednohlasně řeklo: „Fuj, co to je za smrad!“, chvíli jsme počkaly než zajdou a v tu ránu jsme se rozřehtaly na celý Amsterdam. Myslím, že nemusím popisovat, že naše boty po týdenním chození po pamětihodnostech třech zemí od rána do večera, nevoněly zrovna po fialkách či růžích, ale v autobuse plném lidí si člověk sundat boty opravdu nemůže, zvláště když nefunguje klimatizace a okna nejsou.

Pokud tohle bude někdo číst, kdo se 30. 4. 2004 nacházel na autobusovém stanovišti (podle SPZ to byl zájezd ze Žďáru nad Sázavou) v odpoledních hodinách, přijměte prosím mou omluvu za nepříjemný odér ze sedmi páru nohou. 