Jmenovala se Eva a seznámily jsme se na škole. Hned na první pohled mne zaujala její klidná povaha. Při zjištění, že máme společné zájmy (knihy, koně) se z nás staly nerozlučné kamarádky. Všude jsme byly spolu a víkendy u rodičů se nám zdály nekonečné. Nakonec jsme i víkendy trávily spolu, jednou u nich a jednou u nás. Lidé o nás říkali, jak veliké jsme kamarádky a dokonce se našli i tací, kteří koukali s opovržením, že patříme k 4% menšině. Opak byl pravdou. Po skončení školy jsme se občas navštěvovaly a stále si posílaly dopisy, které obsahovaly snad každou minutu našeho života. Dá se říci že, jsme o sobě věděly úplně vše. Ale………..Najednou dopisů ubývalo, až Eva přestala psát úplně. Psala jsem jí stále a chtěla jsem vědět co se stalo. Když jsem nedostala odpověď ani po půl roce, rozhodla jsem se kamarádku navštívit. Dveře mi otevřela její maminka a hned mezi dveřmi, když mě spatřila, začala brečet. Protože jsme se dobře znaly, hned jsem jí objala a zeptala se jí, co se děje. „Víš, Evička se chytla party, která prováděla samé lumpárny“ povídala mi její maminka. Dokonce jsem se dozvěděla, že má podezření, jestli Eva náhodou nebere drogy. Sedla jsem si s ní a utěšovala ji s tím, že počkám na Evu a pokusím se s ní sblížit jako dřív. Čekala jsem velmi dlouho, ale dočkala jsem se. Když Eva přišla domů, hned na první pohled jsem viděla, že něco není v pořádku. Eva byla apatická a skoro mě ani nepoznala. Dlouho jsme si s Evou povídala a snažila se mluvit jen o starých časech jak nám spolu bylo fajn. Vypadalo to, že Eva vzpomíná se mnou, jenže najednou řekla, že musí ven za partou a nemá už na mě čas. Odjela jsem domů znepokojená, s plnou hlavou různých dojmů. Ještě několikrát jsem za Evou přijela, ale většinou nebyla doma. Velice jsme se skamarádily s Evy maminkou a staly se z nás (dá-li se to tak říct, když vezmu náš věkový rozdíl) veliké kamarádky. Dokonce jsme si i psaly dopisy, abych byla informovaná o Evě a jejích kouscích. Jednoho dne mi přišel dopis, na který se mi ještě teď špatně vzpomíná. Stálo v něm: „ Prosím přijeď hned, je to velice nutné. Možná poslední šance.“ Vůbec jsem nechápala tento dopis, ale ihned jsem si vzala v práci dovolenou a jela k nim. Když jsem dorazila na místo, Evy maminka opět plakala. Bez vysvětlení mě vzala do auta a rozjela se. Cestou mi řekla, že se Eva předávkovala, leží v nemocnici a je to s ní velmi špatné. Dnes postupem času, když stojím u hrobu, kde je napsáno jméno mé nejlepší kamarádky, přemýšlím. Muselo se to stát????? Možná, kdyby se nechytla party, kterou poznala, mohla Eva dneska ještě žít. Snažím se vzpomínat jen na to hezké, co jsme spolu prožily, ale je to strašně těžké. Vždyť jí bylo pouhých 22let a já měla tak málo času jí pořádně poznat. Jsem ale vděčná i za těch pár let, co jsem Evu znala, protože takovou kamarádku člověk potká jen jednou za život.