Naše cesta do Vietnamu, přišla znenadání, jako náhradní cesta za zrušenou výpravu do Afriky.

Letenky, víza a zakoupení průvodce bylo dílem několika týdnů, a na Silvestra jsme už letěli směr Hanoj.  Náš offroadový sen o Vietnamském dobrodružství se rozplývá záhy po té co zjistíme, že zapůjčení auta je podmíněno vietnamským řidičákem, a jako definitivní ne pro opuštění silnice je 150 tis. tun nevybuchlé munice z války s USA číhající všude, kde nejsou vyšlapané či vyjeté cesty a nebo obdělaná políčka.

Tak jak všude a v socialismu obzvlášť, za peníze nakonec auto seženeme.

Půjčujeme si Toyotu „Highlander“, verze pro Vietnam, takže žádné 4x4.  K autu dostaneme jako bonus Vanga místního Vietnamce, kterého máme pro případ, že by přece jenom vznikly nějaké potíže a možná i proto, aby auto hlídal. No a protože jede vzadu jako náš pes doma, začneme mu říkat Pes. I když jsme z počátku o Psa moc nestáli, později se ukázalo jak prozřetelné bylo ho mít sebou.

Pes nám zezačátku neskýtal vůbec žádnou výhodu, kromě vietnamštiny už žádnou jinou řeč neznal, na cestu se často nedoptal a tak spoléháme na naši GPS. Vyrážíme na první cíl našeho cestování, zátoku Ha Long. Ne nadarmo je uváděna v tisíci divech světa, a i když nám počasí moc nepřálo zátoka je okouzlující přehlídkou tisíců skalnatých ostrůvků vystupujících z moře. Jako třešinka na dortu je prohlídka krasové jeskyně na jednom z ostrůvků.

Naše cesta pokračuje na jih. Po cestě zhlédneme Čamské věže, cihlové svatyně vybudované v době Čamského království. Hodně se jich opravuje, zub času a vietnamsko-americká válka se na věžích nezanedbatelně podepsalo.

Dalším cílem jsou jeskyní tunely na Tam Coc. Tunely projíždíme na loďkách po řece Ngo Dong, která jimi protéká. Nenecháme si ujít ani pohled na tento přírodní úkaz z ptačí perspektivy, kterou nabízí pagoda postavená na jedné ze skal nad řekou.

Krasové jeskyně v Phong Nha jsou staré 250 milionů let, zcela oprávněně také zařazené mezi tisíc divů světa a podle nás je to jedno z nejkrásnějších míst ve Vietnamu. Přístup k jeskyni je po vodě lodí a v době záplav jsou nepřístupné.

Město Nha Trang je na můj vkus až příliš turisticky založené město s mnoha hotely a plážemi. Je tady ale skvělé potápění, bohužel v našem termínu se díky monzunům viditelnost pod vodou snížila na nulu a tak se nepotápíme. V okolí města je několik vodopádů, ale když je začneme hledat zjistíme, že v tomto období jsou vyschlé.

Da Lat je na vietnamské poměry velmi krásné město, ležící ve středovietnamské vysočině, přímo v chráněné stejnojmenné oblasti Da Lat.  V době francouzské kolonizace bylo oblíbeným místem a je postavené v evropském stylu.

Když opět sjíždíme k moři, ve městě Bao Loc srazím autem při otáčení skútr. Nepříjemnost nakonec bravůrně vyřeší náš Pes a naše peníze. No i přes to, že to nakonec dobře dopadlo, nebyla to příjemná situace.

Bohužel, když sjedeme na pobřeží kolem Vung Tau zjišťujeme, že je zničeno nedávným hurikánem a tak pokračujeme dál na deltu Mekongu a to i přes zprávy z domova, že se zde rozšiřuje ptačí chřipka.

V oblasti Ben Tre si najímáme loďku a plavíme se po řece Mekong. Břeh řeky roubí otevřené domky na dřevěných kůlech, a tak není těžké sledovat každodenní život lidí na řece. Nakonec navštívíme plovoucí trhy, kde prodavači prodávají své zboží přímo z lodí.

Když dorazíme na západní pobřeží Vietnamu, posíláme Psa i s autem zpět do Hanoje a my se přeplavíme lodí na ostrov Phu Quoc. Je to pro nás nejodpočinkovější místo ve Vietnamu. Ostrov projedeme křížem krážem na motorkách a uděláme si zde dokonce dva ponory, ale ani tady není vhodná doba k potápění.

Po třech překrásných dnech opouštíme ostrov. Přepravujeme se do nočního neony rozzářeného Ho Chi Minh. Kolem půlnoci ještě vyrážíme do víru velkoměsta. Ulice v této části města jsou plné hotelů, cestovek, obchůdků a restaurací. I v této pokročilé době jsou kavárny plné lidí všech národností. Naše cestování končí příjemným večerem……

Doprava ve Vietnamu nemá žádná těžká pravidla, motorky jedou vpravo u kraje a auta vlevo u středové čáry a přednost má ten větší. Rychlost je ve městě omezena na 40-45km/h a mimo město v nejlepším případě na 80km/h. Ačkoli tady nikdo rychlost nedodržuje nezřídka se o moc rychleji jet nedá. K místnímu folklóru patří v jednom kuse troubit, kupodivu třeba červená na semaforu je řidiči aut respektována ne už tak řidiči motorek.

V podstatě jakákoli křižovatka by se s nadsázkou dala řešit stylem jeď pořád ne rychle tak kolem 30km/h, zavři oči a nepřestávej troubit, na sto procent se křižovatkou bez úhony projede.

Vidět havárku není až tak něco výjimečného a vzhledem k tomu, že Vietnamci nepoužívají helmy a na skútrech velmi často cestuje i pět lidí, končívají často tragicky.

Sehnat si ubytování není obzvlášť těžké, a to ani v turisticky neatraktivních místech. Bohužel o nějakém velkém smlouvání nemůže být ani řeč. Několikrát jsme demonstrativně odešli z úplně prázdného hotelu, ale žádnou slevu náš herecký výkon nezajistil. Nakonec jsme spali za úplně stejné peníze ve vedlejším hotelu.

Najít restauraci ve Vietnamu taky není problém, čekat ale jídelní lístek v nějaké pro nás srozumitelné řeči je stejně naivní jako si myslet, že se domluvíte anglicky. Několikrát se nám stalo, že si obsluha ceny z ceníku několikanásobně navýšila, ale stačí si půjčit tužku ceny na účtu opravit, udělat nový součet a zaplatit vlastní cenu, omluvy se ale nedočkáte.

V turisticky navštěvovaných místech anglický jídelniček samozřejmě mají.

Vietnamská kuchyně je naprosto vynikající a ačkoli spousta jídel, které čeští Vietnamci prodávají u nás, na první pohled vypadá skoro stejně, jde o chuťově tak propastný rozdíl, že by to ve Vietnamu nejedli snad ani místní potkani. 

Vietnam je příkladem přelidněné země, kde příroda musela ustoupit člověku daleko za rozumnou hranici. Z pralesa, který kdysi pokrýval většinu území dnes zbývá asi 20 % a to asi do budoucna není konečné číslo. Hledat zde nějaká větší zvířata je naprostá utopie. My se můžeme pochlubit, že jsme viděli ve volné přírodě tak akorát hada.

Nejen příroda, ale taky spousta historických artefaktů byla naneštěstí ještě zničena válkou.

Naštěstí Mr. Ho Chi Minh založil spoustu národních parků, a ať byl jakýkoli za toto mu budou jednou Vietnamci vděčni. Parky jsou spíše směrem u hranic s  Kambodží, na pobřeží by se skoro dalo říct, že od Hanoje  po Ho Chi Minh jedete pořád v hustě obydlené obci.

Každopádně to co ještě ve Vietnamu zbývá, a není toho málo,  je naprosto úžasné a stojí za to - to zažít, vidět, slyšet a cítit.

J&B