Město duchů 

Město, které do 26.dubna roku 1986 takřka nikdo z nás neznal a nikdo z nás nevěděl pořádně kde na mapě leží, se během jediného dne neblaze proslavilo po celém světě jako jedna z největších katastrof  jaderné energetiky. V této hrůzné události stíhá jedno lidské selhání druhé, což má v konečném důsledku za následek katastrofu nepředstavitelných rozměrů, nespočet zmařených životů všech živých tvorů a vytvoření mrtvé zóny opředené dodnes nejrůznějšími mýty. 

Dvacet dva let po té čekám v Kievě na zítřek, kdy se osobně dostanu do míst epicentra bývalé jaderné katastrofy.

Projíždíme krátkou vojenskou kontrolou a ocitáme se v zakázané zóně, mineme rozestavěný pátý blok černobylské elektrárny, jemuž v popředí stavby vévodí ohořelé stavební jeřáby a ocitáme se u čtvrtého bloku, u bloku který se tak tragicky zapsal do současné historie.

Dozimetr ukazuje, několik desítek metrů od betonového sargofágu čtvrtého bloku elektrárny, že radioaktivita je těsně na hranici normálu. Z administrativní budovy elektrárny vychází hrstka zaměstnanců, kolem je upravený trávník, na parkovišti pár aut, v chladící vodě elektrárny se prohání doslova desítky dvou a půl metrových sumců a nespočet amurů – vítejte v černobylské elektrárně.

Nechci tady rozvádět historii, příčiny a následky jaderné havárie, ale spíš co jsem od této návštěvy čekal a jak se mé očekávání naplnilo.

Prapůvodem mé návštěvy byla zvědavost. Jak asi vypadá a v jakém stavu se nachází město, které je 22 let lidmi naprosto opuštěné.

V živé paměti mám monumentální římská města severní Afriky, ztracená města v Kambodži, dávná města Inků v Peru. Ale to už člověk vidí po řádově stovkách a tisíci letech po opuštění původním obyvatelstvem.

Pripjat neboli Město duchů  bylo jedno z nejblíže položených k černobylské elektrárně, a tak zcela výjimečně nabízí k vidění naprosto jiný poločas úpadku města - pouhých 22 roků.

Rozhlížím se na prázdném náměstí, vnímám takřka hrobové ticho sem tam přerušované závanem vánku v korunách stromů, které si probojovali svoje místo ve spojích vybetonované plochy náměstí.

Kolem dokola se pomalu rozpadávají betonové budovy, v kterých, před pouhými dvěma desítkami let bydlelo, nakupovalo a pracovalo zhruba třicet tisíc lidí.

Město duchů, tak takhle jsem si to představoval, vylezu na střechu hotelu XXX a z ptačí perspektivy je nejlépe vidět, jak Pripjat bylo relativně velké město.

Těžko se bráním, abych se neztotožnil s obrovským neštěstím místních obyvatel. Snažím si vrýt do paměti obraz budov, některé jen o několik málo metrů vyšších než stromy, které tady všude během let vyrostly.  Bez nadvlády člověka, rostou i tady, na střeše hotelu.

Pode mnou je druhé náměstíčko s ruským kolem, které nikdy žádné děti nevozilo, a právě před 22 lety čekalo na svoje slavnostní uvedení do provozu.

Zvědavost nás vede k návštěvě několika panelákových bytů, spodní poschodí jsou totálně vyrabovaná, ale s přibývajícími patry přibývá i více domácího vybavení , nejhorší pohled pak je asi na povalující se dětské hračky.

To jasně dokumentuje, že lidé odtud odcházeli aniž by si uvědomovali, že už se sem nikdy nevrátí. Přesně jak jim úředníci řekli: „ Berte jen to nejnutnější, za tři dny se všichni vrátíte domů“.

A tak asi největší dojem si nakonec odvážím z vesničky mezi Pripjatí a elektrárnou. Tady některé domečky svou přítomnost dokumentují už jen obvodovými stěnami. Uprostřed jednoho roste statný strom, všechny domky jsou tak obrostlé stromy a keři, že jsou na první pohled takřka neviditelné. 

A tak jsem nakonec rád, že jsem to všechno viděl. Jsem ještě více než kdy předtím přesvědčen, že příroda je mocná. Že si příroda nakonec poradí opravdu se vším, co člověk  zpustoší. A taky, až už toho bude přespříliš,  i se samotným člověkem

J&B