O lanýžích se traduje, že působí jako afrodiziakum, nicméně dodnes se neví, kolik je na tom pravdy. Řekové a Římané tomu věřili a navíc lanýžům přisuzovali léčebné vlastnosti. Alexandre Dumas kdysi prohlásil: „Lanýž může při jistých okamžicích učinit ženy něžnější a muže laskavějšími.“

A Jean-Anthelme Brillat-Savarin v roce 1825 napsal: „Lanýž... to slovo stačí jen vyslovit a již vyvolává erotické a gurmánské vzpomínky u pohlaví nosícího sukni a vzpomínky gurmánské a erotické u pohlaví nosícího vousy. Tyto dvě ctihodné vlastnosti jsou důsledkem skutečnosti, že tato znamenitá hlíza je nejenom delikatesou z hlediska chuťového..., ale navíc věříme, že podporuje sílu, jež vede k těm nejslastnějším požitkům.“

Ať už jsou účinky lanýže jakékoliv, pro lidstvo byl odjakživa něčím obdivuhodným. Svědčí o tom nejeden superlativ, kterým byl označen – diamant kuchyně, čarovné jablko, černá královna, drahokam z chudé půdy i černá perla. Je více než pravděpodobné, že lanýž zůstane vyhledávanou komoditou i v časech příštích, a to nejen pro své gastronomické vlastnosti a pověst afrodiziaka, ale především pro svou stále větší vzácnost. Francie, největší evropský producent lanýžů, je totiž smutným svědkem toho, jak jich od počátku 20. století rychle ubývá. Zatímco na konci 19. století produkovala přes dva tisíce tun ročně, v roce 1940 to bylo jen čtyři sta tun a v posledních letech činí průměrná produkce dvacet tun ročně. Ani obzvláště úrodný rok nepřinese více než čtyřicet šest tun. A ačkoliv se lidé neúnavně snaží přijít na to, jak lanýže pěstovat uměle, nezdá se, že by svéhlavá podzemní houba byla z těchto pokusů nějak nadšena. Zatím jen dává výmluvně najevo, že si dál poroste podle svého a jestli s ní něco skutečně dokáže pohnout, pak jedině zlepšení životního prostředí.