O lanýžích se traduje, že působí jako afrodiziakum, nicméně dodnes se neví, kolik je na tom pravdy. Řekové a Římané tomu věřili a navíc lanýžům přisuzovali léčebné vlastnosti. Alexandre Dumas kdysi prohlásil: „Lanýž může při jistých okamžicích učinit ženy něžnější a muže laskavějšími.“

A Jean-Anthelme Brillat-Savarin v roce >>>

Trochu jinak se chová lanýž konzervovaný. Zatímco čerstvý vydává své aroma až několik dní, konzervovaný končí s nabídkou svých vůní již hodinu a půl po otevření. Předtím je ale rozdíl mezi čerstvým a konzervovaným lanýžem téměř nepostřehnutelný.

>>>

Co si s lanýžem počít, když se vám dostane do ruky? Nejcitlivější přístup bude vyžadovat čerstvý lanýž, který je doslova zásobárnou silných vůní a chutí, ale až překvapivě rychle je dokáže ztratit. Možností, jak tomu zabránit, je hned několik. Čerstvý lanýž můžete skladovat v lednici v uzavřené nádobě až deset dní. Můžete jej také ponořit do malé nádoby s husím nebo kachním sádlem a uchovávat v chladu. >>>

Dalším krasavcem je lanýž zimní, Tuber brumale, který dosahuje o něco více než poloviční hodnoty černého lanýže. Má šedočernou barvu s bílým žilkováním, někdy příjemnou, častěji však příliš silnou pižmovou vůni a chuť má mírně nahořklou se stopou po zemitém humusu.

 >>>

Ne každému lanýži je ale dopřáno být středem zájmu a handrkování na trhu. Zatímco za některé druhy by labužníci upsali duši ďáblu, nad jinými by jen opovržlivě mávli rukou. Nejvýše na lanýžovém žebříčku stojí bílý lanýž Tuber magnatum, který se vyskytuje na malém území v okolí městečka Alba v italském Piemontu. Má žlutavou, šedou nebo okrovou barvu a silné aroma s čistou stopou po česneku a po zralém sýru. >>>

Má nepravidelně kulatý tvar, povrch posetý bradavicemi a chuť se zemitým nádechem. Prasnice po něm jdou jako divé, protože jeho vůně údajně připomíná pach pohlavních orgánů prasete. A za prasnicemi běhají jejich majitelé, protože ač jde o pochoutku pochybného vzezření, suverénně ji najdete na těch nejvybranějších hostinách.

Kulinářský poklad zvaný lanýž není nic víc než podzemní houba. >>>

THÁSOS

Kakavia – rybí polévka. Její recept se traduje už od dob námořníků ve starém Řecku. Dokonce v ní lze údajně vysledovat i základy proslulé marseilleské rybí polévky bouillabaisy. Připravuje se z několika druhů ryb, cibule, česneku, mrkve, celeru, olivového oleje a koření.

>>>

KRÉTA

Celá škála předkrmů mezes je zárukou toho, že si v nich vybere každý podle své chuti. Počínaje jogurtovým salátem s okurkami tzatziki přes sépie >>>

Na závěr zbývá cennou delikatesu už jen spolknout. Mnoho lidí polyká kaviár celý, požitkáři však radí rozmělnit každou kuličku kaviáru špičkou jazyka o patro, jedině tak se prý rozvine chuť v celé její kráse.

Pravý čerstvý kaviár je velice choulostivým pokrmem a podle toho je třeba s ním také nakládat. Neotevřený vydrží v lednici dva až tři týdny, po celou dobu mu však musí být dopřána teplota –2,2 až 0 stupňů Celsia. Pokud je vystaven nižší či vyšší teplotě, nenapravitelně se znehodnotí jeho chuť i konzistence. >>>

Kdysi dávno se vyráběl také kaviár ze sterleta (jeseter malý). Jeho jikry byly malé, zlatavé a velice oblíbené v carském Rusku. Kaviár z této ryby byl považován za vůbec nejlepší na světě. Sterlet je však dnes na pokraji vyhynutí a je téměř nemožné ho spatřit, natož kaviár z něj.

Bezesporu nejdražším kaviárem je v současné době almaz, což rusky znamená diamant. Jde o kaviár z belugy, která ale musí být starší sta let. Tento kaviár má bílou barvu, a čím je ryba starší, tím je její kaviár bělejší a jeho chuť vytříbenější. >>>