"Vidíš toho kluka, co sedí na mopedu a čte si noviny?" upozorňuje mě Luigi, můj anglicky mluvící průvodce Neapolí.

"Vidím a co? Normální puberťák."

 "Možná pro tebe, ale víš, co tady dělá?"

"Kromě toho, že si čte noviny, tak ještě sedí na motorce," nenacházím na něm nic zvláštního.

"Hlídá. Je to informátor. Má na starosti tuto ulici. Pokud bude chtít jít jeho šéf z domu, gesty mu naznačí, zda-li je čistý vzduch. Má za úkol sledovat nejenom policii, ale taky všechny ostatní. Hlavně jestli se v jeho teritoriu nevyskytují členové jiných gangů."

Zašli jsme za roh a najednou jakobychom překročili hranici dvou rozdílných světů. Před námi se táhla ulice dlouhá asi 150 metrů z obou stran sevřená řadou pětipatrových domů. I přesto, že ulička nebyla širší, než jeden jízdní pruh klasické silnice, vešli se na ni chodci, cyklisté, řidiči aut a mopedů. Nástrojem společné řeči téměř všech obyvatel je klakson. Kdo netroubí, jakoby neexistoval. Míjíme první obchod a Luigi začíná s vyprávěním.

"Téměř nikde v Evropě nenajdeš takovou kombinaci jako v historickém centru Neapole. Ti nejchudší lidé totiž bydlí v samotné blízkosti kulturních památek. V těchto čtvrtích je nejnižší nájem a zároveň nejvyšší počet trestných činů v celém městě. Pojď, dáme si ranní kávu."

Luigi jde objednat k barovému pultu dvě kapučína. Na to, kolik je už hodin, běhá po ulici spousta dětí. V Itálii musí být přece školní docházka také povinná? I muži pracují asi jen v noci. Většina jich stojí před vchody domů, vždy tak po pěti v jednom hloučku a velmi živě spolu o něčem diskutují. Luigi se vrací zpět k našemu stolu a pokračuje.

"Pokusím se ti vysvětlit, jak tady funguje život. Mentalita místních obyvatel je ovlivněna historií. Prostý lid v Neapoli byl vždy na okraji zájmu těch, co rozhodovali. Možná právě proto vznikla na počátku 19. století tajná organizace, která se pojmenovala podle španělského slova camorra, značícího zápas či boj. Camorra je pro místní lid nepostradatelná i dnes. Nedovedeš si vůbec představit, jakou má moc."

"Jak takového člena Camorry poznám?"

Luigiho má dětská otázka vyloženě pobavila.

"Teď už je to jinak, ale dědeček mi vyprávěl jak to vypadalo v Neapoli, když byl mladý. Lidem, o kterých ostatní věděli, že jsou vysoce postavení v organizaci, se říkalo il capo. Možná, že ti není tento termín neznámý?"

"Není, u nás se taky říká, ten je kápo, pokračuj dál."

"Capo byl něco jako vyslanec Camorry v určité městské čtvrti. Obchodníkům zprostředkovával zakázky, sepisoval smlouvy, půjčoval lidem peníze, ale na druhé straně vybíral poplatky. Dnes se tomu říká výpalné, oni to nazývali honosněji. Cena za ochranu. Capo obvykle chodil v tmavém dvouřadovém obleku s širokými klopami a zdobil ho kapesník výrazné barvy. Typická byla košile s velkým límečkem a vyleštěné boty. Samozřejmě, že nesměl chybět černý plstěný klobouk. Lidé svého capo ctili a byl jednou z nejváženějších osob. Pojem mafie se teď přiřazuje každému tajnému seskupení zločinců, ale původně to byla jen jedna organizace. Ta sídlí v sicilském Palermu a postupně ovládla celý ostrov. Mafie fungovala lépe než neapolská Camorra. Víš, co to znamená mafie? To slovo pochází z arabštiny a znamená krásu a vznešenost."