Filipíny nemají městskou hromadnou dopravu, a tak osmdesát procent všech vozidel je privátních. Ti, kteří nemají na taxíky, jezdí pestře pomalovanými a špinavými aluminiovými mikrobusky zvanými džípny. Nejsou známy jejich stanice ani tarify. Zaplatí se obnos, který řekne řidič. Sedí za volantem pootočen doprava, řídí levou rukou, pravou vrací drobné. Mezi prsty levé ruky má nastrkány bankovky různých hodnot. Džípny mají japonské motory a filipínské karoserie a hrdá jména jako Goodfather, Toronto Rapers, Rider Star nebo Hawaiian Boys. Výfuky jsou zrezivělé a pneumatiky kol jako koleno. Na palubní desce dva měřiče, které nejdou. Nad řidičem se houpá madonka, rolničky a žluté třásně. Odněkud se line nakřáplá originální filipínská hudba. Nastupuje a vystupuje se v předklonu. Těžko říct, jestli džípny stojí, dokud cestující ještě nastupují, nebo jestli se vystupuje a nastupuje tak dlouho, dokud džípny stojí. Džípny houká, řve a smrdí. Smog však patří ke koloritu. Ráno se řítí každou vodorovnou ulicí Manily dvacet džípnů za sebou, chaoticky zastavují, předjíždějí se a kličkují. Lidi plivou smog ven z plic. Nebýt řevu a slin, vypadá manilské ráno docela přírodně. Jako impresionistický obraz, na němž mlha zaplavuje horizont.