První "pozdravpánbůh" pronesené češtinou s plzeňským přízvukem je vám odměnou za tisíc kilometrů úmorné jízdy přes troje hranice směrem na Balkán. Za poslední, maďarsko-rumunskou hranicí vede cesta přes Temešvár k Dunaji, a odtud se auto na jedničku šplhá hodinu a půl po blátivé cestě do vesnice Girnic.

V pondělí zela girnická škola prázdnotou. Veselka se protáhla jako vždycky od sobotního večera do pondělního rána. Vesnice odpočívala, včetně dětí a pedagogického sboru. Učitel Pavel Sumec doháněl aspoň dopoledne dvě noci hudebního maratonu. Absolvent ostravské PgF, v Čechách džezmen, v Girnicu právoplatný člen místní muziky (saxofon a klarinet), si odpoledne přivstal, aby stihl přípravy na další den. A taky na hodinu ranní hudebky. Z Čech si přivezl flétny, a ráno před vyučováním učí doma děti pískat.

"Tento týden bude dobrý, masopust začíná až v neděli," prohlížel rozvrh hodin za sklem kredence. Třicet devět hodin každý týden. Čeština · krajanský jazyk, hudební a výtvarná výchova, masopustní divadlo. "Nacvičujeme Naše furianty," usměje se. "Doufám, že to přijmou. Je to o nich."

Pavel bydlí v pronajatém domku, jehož majitelé odešli do Čech. Natrvalo. Podobných stavení v českých vesnicích přibývá.

Pan učitel topí v kamnech dřevem, myje se na dvorku ve studené vodě, kadibudku má na zahradě. Na večeře dochází k pošťákům, snídaně si nosí s sebou. Dodržuje místní "prací" dny. Dopisy i Český dialog mu chodí s mírným zpožděním, knihy si půjčuje od souseda, knihovníka Josefa. Televizi nemá, kytara a rádio s kazeťákem mu stačí. "Objednám si Lidovky, ať jsem trochu v obraze, protože Radiožurnál pokaždé nechytím." Ptám se na samotu. "Je dobrá k tomu, aby člověk zjistil, co je důležité doma," říká.