ŠKOLY A DĚTI

Školní stavení jsou si v českých vesnicích podobná, až na detaily. V Girnicu občas teče ve třídě topení. "Když jdu k tabuli, potřebuju gumáky," směje se Pavel. Jednotřídka v Rovensku je přívětivá už svou velikostí, v Eibenthalu mají školy dvě, jednu přímo v dědině, další v Ujbányi, která k ní patří.

Ve všech třídách zelené škamny, vysoké hnědé kachláky, plechová umyvadla v podstavcích. Na stojanech visí mapy Rumunska, Čech a Moravy, periodická tabulka prvků. Z obrazů shlíží někde Učitel národů, jinde prezident Havel, popřípadě oblíbený ministr rumunského školství (byť před 30 lety zesnulý). V Rovensku zase opatrují památnou fotografii z návštěvy bývalého ministra zahraničí Josefa Zielence. Školy našich dědečků. Sborovny a kabinety jsou zaměnitelné. Hodiny si učitelé hlídají sami, v Girnicu se zvoní ručně. Známkuje se "po rumunsku", desítka je nejlepší, jednička se raději ani nedává. Na prvním stupni se kromě Eibenthalu učí jen v češtině, od páté třídy v rumunštině. Menší děti chodí do školy dopoledne, páťáci až osmáci mají odpolední. Ze dvou důvodů · všichni by se do školy nevešli a starší dopoledne pomáhají s dobytkem a na poli. Školní rok se rozděluje na trimestry, po každém mají školáci čtrnáct dní volno. Velké prázdniny začínají v polovině června, končí v polovině září.

Do girnické školy chodí jedenaosmdesát dětí, dvaadvacet z nich neumí číst. Pavel je sjednotil do jedné třídy, začínal s abecedou. "Učím je na každém textu, každé páté slovo jim vysvětluji. Fantazii probouzím tři dny. Ale nechci zavádět žádné novoty. Proč taky. Můžu jim ukázat jiný pohled na svět, ale nemám morální právo jim nutit vlastní." Měsíc jeho práce je vidět a slyšet. Pavel čte z Vančurova Kubuly a Kuby Kubikuly, děti poslouchají. Všechny jsou neobyčejně muzikální, písničky se naučí za chvilku. A i malí kluci umí výborně tančit. "Krajanské děti jsou jiné. Puberta je přeskočila. Skončí školu, zůstanou doma v hospodářství. Jsou brzy dospělí," říká Pavel.